Prosím svůj mozek, aby toho nechal. Nebudu psát crossover Avengers a Módního pekla. To je ještě šílenější, než Merlinovský knihovnický AU.

Milá Danae, jak se dalo čekat, z Avengers mi definitivně hráblo. Proto bezostyšně využívám tvých narozenin, abych si mohla publikovat velice krátkou a velice uhozenou povídku z tohoto fandomu, o které předstírám, že je to narozeninový dárek pro tebe.
Zde tedy je: Týmová záležitost
Žij dlouho a blaze!

Většina drabblů z DMD 2011
( Seznámek )

Jsem zpět. Žiju (či zombíkuju po bytě). Klidně bych se okamžitě vrátila. Mám hlad a neodbytný pocit, že se s časem stalo něco divného (jak by taky ne, když jsem v myšlenkách pořád ještě o šest hodin jinde). Všimli jsmte si někdy, jak moc je takhle země tichá?
Napíšu i něco konzistentnějšího, ale to se napřed budu muset probudit.

Vážení přátelé,

jak nejspíš už velká část z vás ví, pozítří ráno odjíždím do Kočinčíny. Teda do Vietnamu. Jede nás tam hodně, tudíž máme krajně nejasné plány. Doufám, že bídně nezahynu. Nicméně je už jasné, že nejede Owen. Tím pádem budu jednak bez internetu (důvěryhodným osobám zkusím občas poslat zprávu, že žiju) a druhak bez podfiction, fanfiction a jiných zábavných věcí. Proto zřejmě v momentu, kdy na mě přijde ponorka, povraždím zbytek výpravy:-)
Samozřejmě se pokusím, psát si deníček a posléze ho i reprodukovat.
Každopádně podstatná informace - ti z vás, kteří se chtějí kojit takřka marnou nadějí, že budu schopná koupit pohled, sehnat známku, napsat pohled a najít poštu, nechť mi pošlou svou adresu ve formě sms. Je krajně nepravděpodobné, že to nakonec zvládnu, ale staly se už i divnější věci, ne?
Mějte se tu hezky!

Jistá debata na Soví poště a zejména video, které tam poslala Danae, mně inspirovaly k napsání velice kratičké minipovídečky. Obávám se, že obsahuje poněkud spoiler pro sedmou řadu Buffy a naopak absolutně ignoruje, že existuje nějaký Angel. A co je nejhorší, jedná se o crossover se Stmíváním. Pardon. Jo a taky het. Jestě jednou pardon.
Danae, ber to prosím jako extrémně opožděný dárek k vánocům.


( Z hrobu )

Jelikož jsem o to byla na Budečském večírku požádána, zveřejňuji konečně definitivně a pro všechny svého nebohého Mrtvého upíra. Na Budči mu bude dobře. Konec konců, kdyby bylo nejhůř, můžu tak zhnusené komentáře mazat dle libosti.
Hodně dlouho jsem přemýšlela o tom, co jsem vlastně udělala špatně, a proč tuhle povídku porotci považovali za tak špatnou. Samozřejmě preferuji teorii, že mi závidí můj talent, inteligenci a krásu, ale ve skutečnosti asi už vím, kde jsem udělala zásadní chybu. On je to totiž trest za to, že jsem přestala psát fan fiction. Nechala jsem se zlákat pozlátkem falešné slávy ve světě komerční literatury. Vlastně to byla i moje první reakce. Takovým tím zhrzeným vnitřním hlasem, co se mi občas ozývá v hlavě, jsem si řekla: „Už nikdy nebudu psát nic jinýho než fan fiction.“
Bylo to naprosto správné rozhodnutí. Ona mi totiž chybí fan fictionová svoboda. Zdá se to být paradoxní, ale ve ff si můžete psát naprosto co chcete. Nemusíte se ohlížet na to, co si kdo bude myslet. Můžete napsat jakoukoli kravinu nebo šílenost. V tom je právě krása fan fiction. Nemá hranice. Nemusí se na nikoho ohlížet. Ono by se dalo říct, že v originální tvorbě taky hranice nejsou. Nevím, musela bych toho napsat víc, ale tíha toho, že nad povídkou nakonec bude moje jméno, že ji někdo bude hodnotit, že se tomu, kdo ji bude posuzovat, musím zalíbit…  Na mě to prostě bylo moc.
Teď už to taky není ono, ale pamatuji se na tu chvíli, kdy jsem stvořila Julii, schovala se za její anonymitu a začala psát tak, jak jsem doopravdy chtěla. Možná jsem srab, ale milovala jsem to. Postupem času se ukázalo, že Julie je daleko víc já než… já.
Ona taky Julie Mrtvého upíra napsala. Jenomže pak se jí do toho začala plést ta druhá a všechny její pochybnosti. A škrtala. Mazala. Nedokázala se spolehnout na svůj úsudek.
Jednou jsem někde dočetla, že autor by měl svoji povídku pilovat tak dlouho, dokud ji nezačne nenávidět. Myslím, že to prohlásila jakási slavná osobnost české fantastiky. Možná jsem trochu drzá, ale myslím, že je to blbost. Kdo jiný by měl povídku milovat, když ne její autor? Neříkám, že jí má rozmazlovat, ale tak nějak je třeba se na svojí povídku spolehnout. Věřit tomu, že to, co na ní miluju já, budou milovat i čtenáři. Technická dokonalost je přeceňovaná a stejně je jen k vzteku
Takže asi tak. Slibuji, že už to nikdy neudělám. Budu psát pro sebe. A dobře, pro vás. A budu svým povídkám věřit, že jsou dobré takové jaké jsou. Žádné přizpůsobování.
A odcházím psát Částice:-)

P.S. Pro osoby, co byly na Zuzčině gardenpárty – pamatujete si, jak se tam četla jakási méně povedené povídka z jiné soutěže? A jak jsme se u toho všichni děsně nasmáli? Tak tato scéna se mi posléze propracovala do zcela regulérní noční můry. Tess musí mít nervy z oceli.

P.P.S. Samozřejmě gratuluji Iaonnině k čtvrtému místu. Uznávám, že by se slušelo být velkorysá, nést prohru statečně a pogratulovat jí dřív, nicméně nejsem dost velký pokrytec na to, abych předstírala, že jsem minimálně měsíc nestrávila v módu těžce zhrzené autorky.

Některé hračky kdosi očividně vymyslel přímo pro mě. Webová aplikace (desktopovou si musíte koupit) Write or Die! je úplně primitní věcička, která dělá jediné - hlídá vás abyste v průběhu zadané doby opravdu psali. Text mastíte do okýnka prakticky bez možnosti jakéhokoli formátování a jakmile psát přestanete, začne vás aplikace upozorňovat (napřed barvou a pak vám maže slova:-)), že nemáte přestávat klapkat. Celou dobu vám to počítá čas (taky docela dobrá motivace, když vidíte, že máte už jen sedm minut a potřebujete se dostat přesně k té určité události, kvůli které to celou dobu píšete) a slova.
Ze mě to vyrazilo přes pětset slov za půl hodiny. Víc asi ani moc nejde, ale kupodivu mi to vyšlo přesně na scénu, kterou jsem chtěla napsat. Samozřejmě jsem měla předem celkem rozmyšlený děj a samozřejmě to ještě bude chtít pár úprav. Ale stejně... dala jsem si to dvakrát a mám dvě stránky. To není špatný:-) Překvapivě se při psaní dalo i celkem přemýšlet, takže ne vždy jsem byla nucena použít první pitomost, která mě napadla. Dokonce jsem stihla udělat i jistou dějovou úpravu (celkem logickou, ale testovala jsem to na Částicích, takže logiku berte s rezervou).
Doopravdy mě štve jen jediná věc - používá to pouze uvozovky nahoře, takže musí všechny přímé řeči dodatečně upravovat. Ale zas tak strašný problém to není. Stejně to po sobě musím číst.
Mimochodem - existuje i laskavější verze, která odměňuje (ve formě koťátek) místo, aby šikanovala.

Když jsem tak včera psala o smůle, co mě tento rok pronásleduje, uvědomila jsem si, jak příjemné je identifikovat základní tragickou událost dne a být následně ráda, že se nestalo nic horšího. Tudíž hodlám v nastoupeném trendu pokračovat. Akorát teda nevím, co budu dělat, až se mi stane něco opravdu ošklivého, protože o opravdu ošklivých věcech se sem snažím nepsat.
Každopádně tragédie pro dnešní den je obzvláště vypečená. Ona je totiž, moji nebozí čtenáři, tragická zejména pro vás. Dnes to totiž, sotva jsem zavřela očka (ano, dnes, mezi má novoroční předsevzetí totiž patří chodit spát nejpozději ve dvanáct a dnes jsem to zvládla už v půl jedné), jsem začala uvažovat nad Merlinem. Ale ne, že bych jako slušná slasherka uvažovala o Merlinovi s Artušem případně o Elyenovi s Percivalem. Ani nápad. Vymyslela jsem merlinovskou Mařenu (už druhou). A je úplně skvělá. Cestuje v čase! Pomlouvá historicky nesprávné páté století! Klofla Gwaina! Chlastá s rytíři v taverně! A asi jí budu muset naučit nějaké bojové umění.Mařena by měla umět bojové umění, že jo? Taky ještě nemá temnou minulost a nejsem si jistá s kým je příbuzná, ale to už nějak vymyslím.
Kdybych měla čas, tak to snad i napíšu. Jako pohádka, když člověk nemůže usnout, je to skvělý.